Hodně ... Chtěl jsem předstírat, že je neslyším, ale mají toho trochu víc a tahají se za vlasy. Chtěl jsem zasáhnout, ale myslel jsem si, že je to příliš dobré tam, kde jsem, a kdybych zasáhl, cítili by se trapně.
Dokázali mě probudit, aniž by si to uvědomovali a aniž by dosáhli výsledku. Držel jsem oči zavřené a snažil se na nic nemyslet, lucidně ignoroval temnotu a snažil se držet dál od chladného srdce horkou krev tekoucí mými žilami. Stačila sekunda nestability, abych se mohla roztrhnout tenkou nití, na které jsem ležel. Snažil jsem se zahřát virtuálně vytvořeným obrazem…
- BAAAA ... !!! Jděte mu to hned říct! Teď jdi!
- Je to pro něj dobré ... Přísahám, je to dobré ... Zbytečně se netřeste.
- Vy ... určitě ne
- Nic jsem před tebou neskrýval. Nerozuměl jsi.
- Ach ... tvoje matka! Lžeš, takže ... Jak jsi věděl, na co se zeptám?
Cítil jsem, jak exploduji, vyskočil z postele a přemýšlel, jak se s nimi hádat. Dva kroky jsem došel ke dveřím a málem je strhl ze závěsů. Přede mnou byly siluety dvou bytostí, které se chvěly jako želatina v rozptýleném světle. Byla to spíše senzace než určitá fráze a s úžasem si uvědomuji, že bych se vůbec neobtěžoval otevřít dveře. Co jsem to sakra udělal? Umírám a teď čekám na gratulace od nich? Tito dva na mě ohromeně hledí a já jsem jejich obrazem zkameněl. Koutkem oka se snažím v místnosti vidět něco skutečného. OK. Po dobrém spánku se po posteli začne roztahovat srst. Pomalu otočím hlavu k oknu a udělám krok zpět. Vidím oranžové světlo z pouličního osvětlení, které se pokouší projít roletami. Udělám další krok zpět a otočím se k nim zády. Co to k čertu?! Vylepil jsem stěny zdí zebrou! Něco není v pořádku, ale možná je to jen světlo mezi roletami, které je stále otištěno na sítnici. Slyšel jsem, jak se přední dveře pohybují, jako by byly foukané silným proudem. Utekli, slyšel jsem, jak jejich spěšné kroky míří k výtahu. Nemělo to být ... Otevřel dveře a společně udělali fatální krok do cíle na sedmi úrovních. Macbudou spolu až do poslední chvíle.
Byl u mých nohou a já jsem se cítil úplně zmatený. Odstrčím ho stranou (říkáš, že je na pokraji cévní mozkové příhody ... pokud mu oči vylezou z hlavy víc než to, že bude muset hledat svého ženského šneka, když ho už nezbavím svobody) a jdu do postele.
Nyní je ticho ... a já jsem mohl klidně spát ... (Hej! Jsem vzhůru! Nemáš mi co říct, protože už neexistuješ!)
